Lišky

Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejrozšířenějším divoce žijícím zástupcem šelem. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje Euroasii, Severní Ameriku a severní Afriku. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19. století, a na ostrově Vancouver.

Liška je nejrozšířenější středně velkou šelmou České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště veVelké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová. Nepříjemné je, že slouží jako vektor různých nemocí, zejména vztekliny a že se někteří jedinci mohou (zejména v období, kdy krmí mláďata) specializovat na vykrádání kurníků či králíkáren.

Liška je oblíbenou postavou různých bajek a bájí, kde často vystupuje v roli chytrých a lstivých vítězících nad hloupějšími siláky. Ve zvířecí symbolice evropských národů ztělesňuje lstivost a vychytralost, jedná se ale o antropomorfismus.

Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s krátkýma špičatýma ušima a dlouhým tlustým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška neliší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg, výjimečně může přesáhnout i 12 kg^[1]. Pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi jedinci založený na základě pohlaví) je nevýrazný.

Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. U domestikovaných forem se vyskytují i další zabarvení. Zejména u rezavé formy existuje široká škála odstínů barev a diferencí ve velikosti různě barevných ploch, takže lze říci, že stejně zbarvené lišky prakticky neexistují. Trvalý chrup má 42 zubů podle vzorce 316/317. Mléčný chrup má pouze 28 zubů.

Liška obecná je myslivci považována za škodnou a je povolen její celoroční odstřel.^[3] Odborníci argumentují jejím přemnožením (únosný stav je jedna liška na 500 ha, stavy jsou často dvacetinásobně vyšší) a rizikem přenosu vztekliny na jiná zvířata nebo člověka. Faktem ovšem je, že od doby zavedení orální vakcinace byla u lišek vzteklina zaznamenána naposledy v roce 2002, a i řadu let předtím se jednalo spíše o ojedinělé případy.^[4]

Myslivci mohou využit více způsobů odstřelu, a to:

• norování - za pomoci loveckého psa (tzv. norníka) je liška vytlačena z nory, liščata pes vynese po odstřelu lišky
• hon - při honu na drobnou zvěř je možno lišku odstřelit
• čekaná - pomocí stop lze najít místo kde se zdržuje nebo její noru, a na těchto místech se pak čeká, až se liška objeví, popř. se pokládají návnady - tzv. újedě, tedy kusy masa sloužící jako návnada
• šoulačka - pomocí stop, nebo loveckého psa, který může lišku vystopovat dojde k odstřelu
• vábení - pomocí vábniček (např. zaječího vřeštidla nebo myškovačky) lze přivábit lišku z velké vzdálenosti